Jak to začalo?
Od mala jsem nebyla zrovna sportovní typ, maminka mě vždycky nutila do různých kroužků atletiky, tancování, plavání a tak. Ale já jsem se nechala ukecat maximálně na keramiku...Mým jediným sportem bylo jezdectví. Zpočátku to byl western (asi od šestii let jsem jezdila několikrát za rok ke známým, kteří měli koně), ale pak jsem se rozhodla, že se tomu chci věnovat na plno a začala jsem s pravidelným docházením na lekce jezdectví (samozřejmě v Praze a samozřejmě to už byla "anglie"). Nejdřív jsem anglický způsob ježdění nesnášela, ale nakonec jsem si na to zvykla. Až v patnácti jsem s ježděním skončila a začala se poohlížet po jiných sportech. Asi na rok jsem se úplně bláznivě zamilovala do in-line bruslení. Začala jsem se učit i jezdit pozadu, menší skoky, přešlapy a podobný volovinky. Hrozně mě to bavilo, ale...už na podzim jsem měla problém s prodíráním se listím na modřanské cyklostezce, tak jsem si řekla (inspirace článkem v časopise), že začnu běhat. Alespoň dočasně. Ehm, jakmile jsem překonala prvních několik měsíců bolavých svalů a nechutě jít vůbec ven, jsem tomu tak propadla, že jsme si nedokázala představit týden bez běhu.
No a teď už jsou to tak dva roky, ale přiznávám, nejsem žádný profík, snažím se běhat minimálně třikrát týdně, ale někdy to prostě nevyjde- škola atd.
Změna!
Po půl roce intenzivního běhání v období květen-září jsem však zjistila, že mě začínají čím dál tím víc bolet klouby a záda a vůbec mi nebylo moc dobře. Řekla jsem si, že to možná přeháním, ale prostě mi na tom běhání už něco nesedlo. Samozřejmě jsem v tý době běhala v klasických Nike botkách s půlmetrovou podrážkou a všechny prsty natlakovaný v uzoučký špičce (moje výmluva: Ale takhle běhaj ve filmech a v parcích! Takhle to je určitě správně!).
Pak jsem si ale (zas v časopise) přečetla něco o Barefoot Tedovi...Řekla jsem si, pche, nějakej Ted, co ten tak může vědět o běhání... Ale nedalo mi to a podívala jsem se na internet, projela několik dokazů a objevila doslova nový svět barefoot bot, běžců a informací! Hrozně mě to zlákalo, ale pak jsem koukla na cenu barefoot bot a ...no, prostě jsem si řekla, že to možná zkusím, ale nic pravidelnýho z toho nebude. (Nechce se mi běhat úplně naboso na pražských ulicích-nikdy nevíte na co šlápnete). A tak jsem si tak jednou vyběhla na klasickou parkovou trasu a když jsem běžela v tichý uličce mezi vilama na krásně rovným asfaltu, tak jsem si řekla No co, nikdo tu není,tak si prostě na chvilku sundám boty. Tak jsem vzala boty do rukou a jen v ponožkách (ne, nesundám si ponožky na silnicovým asfaltu) běžela...běžela a když jsem doběhla na konec ulice, ani jsem nepocítila, že bych něco uběhla (to bylo asi tou krátkou vzdáleností). No prostě byla to hrozně příjemná změna a když jsem si zas obula boty, cítila jsem se jak okovanej kůň, co jsme na něm dřív jezdila. No vážně.
Co dál?
Neměla jsem peníze na barefootky, tak jsem byla totálně zoufalá a s vidinou blízkého příchodu podzimu, jsem si říkala, že budu běhat jen na boso v přírodě až bude teplo. Neskutečný pocit zklamání donutil můj mozek alespoň trochu zapracovat a vzpomněla jsem si na svý starý boty do vody, který mi mamka pořídila před odletem do Chorvatska.
Mají gumovou tenkou podrážku? Mají!
Je v nich dost místa na prsty? Je!
Jsou v dobrém stavu? Ne! :D Možná by se tam našla malá díra, ale když poběžím rychle, nikdo si toho "určitě" nevšimne :D
 |
| Nějakou takovou podobnou stavbu mají i ty moje, časem přidám fotky |
Zatím bych tady moje vyprávění ukončila, v dalším článku napíšu, jak to se mnou vlastně dopadlo a co se stalo s mými "supr čupr" výhodnými botami do vody. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat